Autismus

„Autismus není něco, co osoba má, není to žádná ulita, ve které je osobnost uvězněna. Ve skořápce není schované normální dítě. Autismus je způsob bytí. Autismus je všepronikající. Prostupuje každou zkušeností, celým vnímáním, každým smyslem, každou emocí. Autismus je součástí existence. Osobnost se od autismu oddělit nedá.“

Jim Sinclair

Historie

První medicínská definice autismu pochází z roku 1943, kdy psychiatr Leo Banner zkoumal skupinku dětských pacientů s nestandardním chováním. Ve stejné době prováděl podobná pozorování Hans Asperger. Na základě jeho klíčových článků zavádí britská lékařka Lorna Wing začátkem devadesátých let pojem Aspergerův syndrom.

 Definice, příznaky

Schopnosti a chování jedinců postižených poruchami autistického spektra jsou velmi odlišné. To je důvodem, proč mohou různí lékaři často dospět k odlišným diagnózám.

Autismus je celoživotním postižením, které postihuje především sociální a komunikační schopnosti jedince, stejně jako jeho smyslové vnímání. Důsledkem těchto poruch je špatné vyhodnocování informací, které autista vnímá. Jedinec má problém rozumět tomu, co vidí, co slyší, co prožívá.

 Sociální vývoj

Odlišný sociální vývoj je možné pozorovat již u dětí od jednoho roku věku. Zatímco zdravé děti komunikují a vyhledávají sociální interakce (oční kontakt, doteky) a reagují na ně, autistické děti se očnímu kontaktu často vyhýbají, nekomunikují a mají potíže při učení běžné každodenní mezilidské interakce. Diagnostika u malých dětí je však složitá a časově náročná, vývoj může být rozdílný.

Lidé trpící poruchami autistického spektra nejsou schopni vidět věci očima jiných lidí. Neumí předvídat jejich pocity a jednání.

Smyslové vnímání

Častým projevem autistů je tzv. dysfunkce smyslové interakce, tedy nadměrná nebo naopak nedostatečná citlivost na doteky, zvuky či pohyby, impulzivní jednání. Častý je také problém se sluchem. Zatímco v rušném prostředí je zdravý jedinec schopen soustředit se více na hlas člověka, který k němu promlouvá, autista toho schopen není.

Komunikace

U autistů dochází k opožděnému vývoji řeči, v některých případech se řeč nevyvine vůbec. I jedinci, u kterých je řeč vyvinutá, však mají pravidla problémy ji smysluplně využívat. Nejsou schopni udržet běžnou konverzaci, často vedou monology na své oblíbené téma. Autisté řeč vnímají jinak než zdraví lidé, zatímco zdravý člověk má tendenci zobecňovat, autista nikoli. To znamená, že například „pes“ je pro zdravého člověka jakýkoli pes, autista si představí vždy konkrétního psa, kterého zná, ale žádného jiného. Autisté zároveň nemají tendenci nedostatky ve verbální komunikaci kompenzovat neverbální komunikací (neumí používat gesta, posunky).

Někteří jedinci komunikují jen jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi, bez ohledu na to, zda je její použité v dané situaci vhodné. Někdy autisté opakují vše, co slyší, tzv. echolálie.

 Zájmy, představivost

Autisté mají tendenci upínat se na nějakou činnost nebo oblast. Předměty zájmu jsou někdy velmi bizardní, může se jednat o sportovní odvětví, dopravní prostředky či vědecké obory, např. statistika. Autisté se upínají na své rituály, nemají rádi změny. I zdánlivě malá změna ve známém prostředí (jiná poloha nábytku), osobě (např. pokud nějakou činnost je zvyklý vykonávat s matkou a nyní ji má vykonat s otcem) nebo posloupnosti činností může u autistů vyvolávat silný emocionální odpor a nepřiměřené reakce. Autisté jsou často velmi puntičkářští, dokážou strávit spoustu času přeskládáváním a rovnáním předmětů. Dokud nejsou s výsledkem spokojeni, nejsou schopni se soustředit na nic jiného. Jejich potřeba pořádku může být velmi nutkavá.

Autisté postrádají představivost, z toho vyplývá neschopnost abstraktních her. Nejsou schopni pochopit a respektovat jejich pravidla.

 Historie:

Během druhé světové války a rovněž v prvních poválečných letech byla hlavním terapeutickým proudem psychoanalýza, která se stala také základem mylného vysvětlení příčin autismu i zvolených léčebných postupů. V 50 a 60 letech 20 st byla upřednostňována teorie postavená na emocionálních příčinách vzniku autismu. Autistické děti se v této době považovaly za nevzdělavatelné, neschopné navázat kontakt s okolím a smysluplně s ním komunikovat. Mnohem více pozornosti bylo směřováno k rodičům než k dětem. Rodiče byli považováni za hlavní příčinu vzniku této poruchy. Děti byly odebírány z rodin a umísťovány do zařízení, zatímco probíhala terapie s rodiči, především s matkami dětí.